Někdy si myslím, že čas je kostka ledu Oslaben a vypustit mezi prsty. Bez toho víme o osudu našich záznamů jsme se zavaz

Někdy si myslím, že čas je kostka ledu Oslaben a vypustit mezi prsty. Bez toho víme o osudu našich záznamů jsme se zavazují Po cestě. Jeden maskovaný jako muži, ostatní ženy. Tam kde stehen, pohřbu hromady masa Uzavřené v nohou je teplo a rozšířila se do rytmu každého kroku. V Přesné rychlé z minulosti a současnosti merge, vzniká symbiózy Plamene. Je rozesmát diváky v jednom táboráku v jiném členském státě. V místě, kde můj sukně sag mezi moje stehna, Že stejný bod než v jiných pobuřující sázky mé tělo světlo a bonfire Snovém vnitřní svítidla. Textilie na jemné mláticí koš třísla hladí držák Venuše, Šíření mírné a erotické pohyb chloupky skromnosti, hirsute Zatímco napnutého tkáň je kino na maso, balicí její stehna a Tensing v abullonado zadní nápravy. Stárnoucí struktury bezpočet laskání, letištní časy Těla, nevýrazný strmé rokle, ve kterém je hýždí povýšený. Teplo pohled na ostatní v hýždě vlastní zapne Krev a nasnímané čaj v těle. Dnes je den v té době byly oslabeny a obraz je vaše Stín. Stanoví i krok rutinní a tento subjekt, průsak Mezi otvory, vstoupí do stanice metra směrem k vaší další cíl.